O jazyce

Slovenština používá upravené latinské písmo. Protože pro některé slovenské hlásky v latinské abecedě chybí zvláštní písmena, slovenská abeceda si vypomáhá diakritickými znaménky. Měkkost souhlásek se vyznačuje háčkem (ď, ť, ň, ľ, používá se i u grafémů ž, š, č, dž), délka samohlásek čárkou (á, é, í, ý, ó, ú, ý). Samohlásky nepodléhají redukci, v každé pozici se vyslovují v plné formě. Ve slovenštině se kromě samohlásek a souhlásek vyskytují i ​​tzv. i-ové dvojhlásky (ia, ie, iu) a jedna dvojhláska u-ová (uo, graficky ô), jejichž první segment se vyslovuje jako polosamohláska.

Fonologickou zvláštností slovenského spisovného jazyka (i středoslovenských nářečí) je tzv. rytmické pravidlo, podle kterého v témže slově obvykle bezprostředně po sobě nenásledují dvě dlouhé slabiky (pekný – krásny, nosím – súdim). Toto rytmické krácení však v spisovné slovenštině nepředstavuje zákon, ale jen tendenci.

Slovenština má dynamický přízvuk vázaný na první slabiku slova, který není velmi výrazný (je slabší než např. v ruštině nebo polštině). V předložkových spojeních s jednoslabičnými předložkami je přízvuk obvykle na předložkách: na stole.

Slovenština má ve srovnání s ruštinou, ale například i s češtinou, jednodušší strukturu skloňovacích a časovacích paradigmat. Tvarový systém substantivních a slovesných forem je však navzdory unifikačním tendencím dostatečně jasně členěný. Slovenský jazyk má šest gramatických pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, lokál a instrumentál). Vokativ se ve slovenštině na rozdíl od češtiny aktivně nevyužívá, obvykle je identický s nominativem. U substantiv se ve shodě s příslušnými adjektivy rozlišují tři rody: mužský, ženský a střední. V časování sloves se rozlišují tři časy: minulý, přítomný a budoucí. Kromě tří způsobů oznamovacího, rozkazovacího a podmiňovacího se u většiny sloves rozlišují dva vidy, dokonavý (zavolať) a nedokonavý (volať). Jde o silně flektivní jazyk s prvky analytismu, ve kterém se gramatická funkce slov jasně vyznačuje flexemi, takže slovosled ve větě je relativně volný a může se využít jako sémantický prostředek. V rámci syntaktické typologie se slovenština vyznačuje základním konstrukčním schématem S(ubjekt) – V(erbum) – O(bjekt). V slovenském jazyce jsou nejčastější dvojčlenné větné konstrukce, které mají svůj subjekt (agens), ale hojně jsou zastoupeny i jednočlenné konstrukce bez agentu (Prší, Zabilo ho v hore, Striaslo ho).

Pasivní konstrukce se ve slovenských nářečích vyskytovaly a vyskytují v menším počtu, ve spisovném jazyce v rámci evropeizace přibývají opisné i zvratné formy pasiva.